Když provedli posmrtná vyšetření mozku opic, tým také potvrdil, že ošetřená zvířata obnovila hladinu dopaminu. U neléčených zvířat zůstaly hladiny dopaminu nízké.
Donita Robinson, profesorka psychiatrie a výzkumná pracovnice Bowlesova centra pro studium alkoholu na University of North Carolina, je ohromena, že účinky trvaly rok. “Tato zjištění podporují myšlenku, že normalizace dopaminu nebo možná jen zvýšení hladiny prospěšných růstových faktorů, jako je GDNF, může být užitečnou strategií pro snížení touhy pít alkohol,” říká Robinson, který se experimentu nezúčastnil.
Ale dopaminová dráha je z velké části zapojena do pohybu a motivace, takže tento typ terapie by mohl ovlivnit další chování. Autoři studie ve skutečnosti zjistili, že léčené opice pijí méně vody než ty neléčené a také je nezajímal sladký roztok. Vypili asi 20 procent sladkého roztoku ve srovnání s neošetřenými zvířaty, která vypila celý. Ve srovnání s kontrolními zvířaty také ztratili asi 18 % své tělesné hmotnosti, což bylo alespoň částečně způsobeno nižší spotřebou alkoholu. Takové změny v chování souvisejícím s dopaminem nejsou nutně žádoucí nebo pozitivní. Robinson říká, že jakékoli další studie by měly hledat změny v náladě, myšlení a celkové úrovni aktivity.
Hrstka jednodávkových genových terapií je již schválena pro některé vzácné druhy rakoviny a genetická onemocnění, jako je hemofilie B a spinální svalová atrofie. Další probíhají pro srpkovitou anémii a diabetes typu 2. Doufáme, že účinky každé léčby přetrvají roky, případně desetiletí.
Při dodávání genové terapie do mozku však existují rizika: krvácení, infekce, závažné imunitní reakce a potenciálně rakovina. Tyto léčby mohou stát stovky tisíc dolarů – některé v milionech – což je činí mimo dosah pro každého, koho pojištění nepokrývá. A stále není jasné, zda jim to dlouhodobě vydrží. Vzhledem k tomu, že studie zneužívání alkoholu byla po jednom roce zastavena, není známo, zda budou přínosy trvalé.
Trvalé účinky genové terapie se projevují oběma způsoby, říká Susan Fergusonová, profesorka psychiatrie a ředitelka Institutu závislostí, drog a alkoholu na Washingtonské univerzitě. „Je to jedna a hotovo. Můžete někomu dát tuto terapii a on se o to nemusí starat,“ říká. Pokud ale způsobí vedlejší účinky, neexistuje způsob, jak jej deaktivovat.
A Ferguson říká, že jakýkoli typ drogy by měl být používán spolu s terapií nebo jinými strategiemi, které se zabývají psychologickými a behaviorálními aspekty zneužívání alkoholu.
Na trhu již existují další léčebné postupy, které lze v případě potřeby přerušit. Na mozek působí také léky akamprosát a naltrexon. Třetí lék, disulfiram, funguje tak, že blokuje tělo ve zpracování alkoholu a vytváří na něj nepříjemnou reakci.
Genová terapie závislosti také vyvolává etické otázky. Na rozdíl od jiných genových terapií by tato zahrnovala nové zapojení mozku a nepochybně by ovlivnila volby člověka a potenciálně i jeho chování. Bez způsobu, jak terapii odstranit nebo ukončit, rozhodli by se ji lidé přesto podstoupit?
Grant připouští, že by to byla extrémní forma léčby. Ale někteří lidé s poruchou užívání alkoholu jsou velmi nemocní a představují nebezpečí pro sebe nebo pro ostatní. Pokud se to posune kupředu k lidským zkouškám, vidí, že terapie je omezena na nejtěžší případy závislosti. “To by byla poslední možnost, pokud všechny ostatní možnosti léčby selžou,” říká.